LUBOŠKOVI, mému synkovi
LUBOŠKOVI
Jak podobní si jsou ti kluci moji,
jak stejné fotky dětské, z mládí
a přesto tolik jiní jsou, když „řádí“,
povahy mírné, však pozor, když se bojí,
že ublížit by někdo jejich sestře chtěl:
to věru radím radš by zapomněl!
Luba je otcem prvního mého vnuka
a obdivuji jeho zodpovědnost též,
ve škole učí nejednoho kluka,
že nedobrá je jakákoli lež.
Malé autisty teď vede k tomu,
jak dojet do školy a zas pak trefit domů,
když dětem těm se v hlavě mihotá
jak zvládat v klidu kličky života,
každičká změna vyděsí je vždycky,
tu učitel je vede, jedná lidsky.
Každý z těch kluků má svá malá přání,
však se stejným všichni na Lubu hledí:
přejí si bez velkého lhaní „bys byl můj tatínek“…