Podzimní variace
.I.
..padá list.
Tak tiše a lehce snáší se k zemi..
....vidím tu krásu.
S tím padajícím listím dobře je mi....
To není konec, smutný, bez naděje.
To život k svému novu spěje....
Dejme mu šanci dát nám vše, co chybělo nám dosud!
Známe snad průběh rulety co hraje s námi osud?
II.
Teď trochu smutno je tu v lese, v parku,
jsme ochuzeni o kus dárku...
....abychom blíže byli té kráse,
měli jsme sejít se v říjnovém čase.
To aby viděly i Vaše oči,
jak žlutým listím tu vítr si točí.
Když o tom listí mluvím, tak mě napadá,
že není v listí žádná záhada:
jak se barva střídá s druhou,
soutěžit by mohly s duhou.
Hnědá červená a žlutá.
Ráda bych šla neobutá:
jen tak totiž nohy zjistí,
jak je hebké tohle listí....
III.
Tisíckrát stalo se, že spadl list,
milion očí dívalo se.
Mnohokrát mohly si ty oči číst,
co listí píše ranní rose.
Vidí však lidské oči psaní deštěm ?
Vědí, co radosti jim může rosa dát ?
Ty Tvoje znají , vidí , chtějí ještě,
vědí, že člověk očima jen může brát....
IV.
Miluju spadaný listí,
miluju jeho barvu – med.
Není to smrt, to se jen čistí
svět.
Miluju plískanice, deště,
miluju šedý nebe.
Není to smutek. To chci jen kousek
Tebe.
Miluju kámen, skály a oblázky,
miluju jejich tvar.
Přece víš, nemůžu bez lásky
dát Ti dar.
V.
Podzimní šedomodré nebe
nad zoraným polem
Večerní vánek ovívá i zebe
je ticho všude kolem
Na nebi šedomodrý mrak
jak na provázku připoutaný
z papíru vyrobený drak....
toť příběh nikým nenapsaný
Pomalu ztrácí se v moři červánků
jež kvetou v dálce nad obzorem,
a nejspíš chystá se ke spánku....
vždyť peřinky má všude kolem....